Reklama
 
Blog | Dana Králíčková

Švýcarské vrásky na čele

Sotva přejedu hranici a zamířím do prvního kopce, vzduch už šíří vláhu, seno, hnůj i dřevo. Švýcarsko je podstatou venkov. Jezdím tam už pěknou řádku let a ono je stále stejné. Ba ještě o chlup příjemně stejnější. Na venkově si ostatně nikdy nepotrpěli na přílišnou okázalost a co se vymyká přírodě raději schovají a maskují. Pod zem, pod střechy, do kabátů tradice. Ani minulý víkend se na první nádech mnoho nezměnilo.

Druhý den vyrážíme z města na odpolední setkání s přáteli. Jednoduše "jedeme na kopec". Za patnáct minut jsme na vyhlídce a shlížíme Bodamské jezero bezmála úhlem ptačího letu rorýse. Usedáme před hrubě opracované dřevěné stoly nesourodě rozmístěné příjemně do intimních zákoutí kolem hlavního stavení usedlosti. Majitel Roland, v týdnu středoškolský profesor s paní Isabelou a čtyřmi dětmi, obíhající víkendové výletníky karafami s obyčejnou vodou na osvěženou, nás opět rádi vítají. Za chvilku předstupuje Roland s velkou tabulí opřenou o botu a my pohodlně jako prvňáci čteme bez brýlí nepříliš složité menu. Objednáváme a nikdo nikam nespěchá. Vzduchem se v slunci prohání mouchy, zvuky toulavých zvonců, charakter poctivého kravince, keře kvetoucích levandulí a touha ve stádě jediného býka. Kraví milenec, něco přes tunu, právě o kus dál našeptává v ohradě něžně do ucha své vyvolené neslušný návrh. Kráva mu cosi slibného zabučí a slastně nacouvá zadkem pod barokní drbátko čítající dva rejžáky přivařené k železné tyči a postrkující mi při tom pyšně před objektiv své nádherně pitomé tele.  Na schodech prohřáté kočky hází šarmy vyblískanými kožichy k nočním rejům a nehnou se o píď ani hostům. Krom jedné z nich. Té černé s bílým podvozkem, co musí pucovat a pucovat, krucinálfagot, tu bílou zespoda pořád.
A stejně jako plachetnice z jezera, vyhnal kočky až chlad zapadajícího slunce, tryskající bordó paprsky mámivě jako italské víno, které ani to nemlčelo. Na druhý nádech vůbec není všechno jak být má. Do hovorů o politice se prosmrádlá na hony pod plachetkou přišourala jako polednice – velmi vážná obava.

Obava z nákazy šířící se pandemie socialistického inženýrinku valícího se už nejen z východu. Švýcarsko tento patogen na vlastní kůži nezná. Nemá tudíž vytvořeny žádné protilátky.




Reklama