Reklama
 
Blog | Dana Králíčková

Jak Hamlet o Ofinu přišel

Těsně před divadelními prázdninami jsem stihla ještě představení Shakespearova Hamleta Dejvického divadla. Tragickému schematu hry a příšernému všudypřítomnému dusnu navzdory bylo Krobotovo představení velmi příjemné, vtipné, svěží a lehounké jako sváteční sklenička vychlazeného sektu ve vaně.

 William byl vždycky můj idol. Muž přirozeně imponující, nesrovnatelně talentovaný, úspěšný v profesi, srovnaný sám se sebou, bez potřeby soupeřit, shovívavě trpělivý, velkorysý a tolerantní. Proto s ním spím noc co noc a nevadí mu, když ho náladově dočasně odkládám na noční stolek pro jiná efemerní vzplanutí. I k jeho Hamletovi mám zvláštní, idylicky intimní vztah.

Je tomu víc jak pár let, co jsme s partou čítající tak deset dvanáct lidí chodívali do restaurace V Zeleném údolí na Vinohradech. V naději, že tak nebudeme plýtvat časem v tomto neutěšeně krátkozrakém světě  a plkat v salonku o hambaté politice hůřeji o všeúžasných potomcích, napadlo nás jednoho večera zahrát si Hamleta taky. Role byly rozděleny přirozeně. Jako přespolní a tudíž nespolehlivé mi přidělili kumulované alternační role Hradní stráže, Herce, Hrobníka, Ducha a Šlechtice. Bývali to nenapodobitelně úchvatné večery. Ztichlí štamgasti, zvyklí na méně intelektuálně náročné dialology a posléze spíše monology, mne při vzpomínce rozněžňují ještě dnes. Pravda, zůstalo nakonec jen u čtených zkoušek, ale zároveń s texty a nostalgií navždy vtištěny v mnoha srdcích. A naše vinohradská Ofélie, řečená "Ofina"? Ach ano, působila stejně étericky a dvakrát neřečnila jako ta pravá. Jen nebyla moc včerejší. Občanským povoláním právnička se zanedlouho s Hamletem, praktičtěji a zcela přítomně, rozvedla.

V Dejvickém Vanda Hybnerová dohrála svou Ofinu s příjemnou emoční rezonancí, mnohem přesvědčivěji, odpovědněji a hlavně do konce. Jaroslav Plesl opravdu umí a ještě přidal k mému úžasu strip – bohužel ten nikoliv do konce (ale no tak dobře, to víte že jo, chtěla jsem zatleskat bezprostředně, jenže kamarádka hbitě sešlápla můj neobutý palec a tak jsem v křeči ústupně vyčkala až na závěrečnou). Do role Polonia nerušeně a hladce vklouzl na místo zesnulého Václava Mareše skvělý Vladimír T.Gottwald. Vůbec celý ansábl hrál jako naposled, atmosféra až fyzicky houstla jako setsakra povedený anglický puding a Shakespeare nám zas jednou jako beznadějně zpovykaným dětem opět naměřil hodně ostrým metrem.

Reklama

A tak to mám ráda.