Reklama
 
Blog | Dana Králíčková

Ateismus, opravdu?

Právě jsem dočetla kdesi pojednání k problému vzrůstající islamizace. Víc mne ale zaujaly reakce lidí k náboženské otázce vůbec a hlavně věsmes tvrzení o českém ateismu.
Nebojte se, nechci rozebírat náboženství, jejich podoby, pozitiva a negativa, ani jejich představitele. Nastudovat si je může každý, nebo je vy/znát/vat osobně. Ale co to vlastně je,  znát osobně.

Kupodivu máme víc než znalost. Máme bez vyjímky zašito pod kůží všichni to, co nám bylo dáno. I my, Evropané, máme vložen do svých životů a snad i genů, společný zápis. Chci říct, že pokud o sobě někdo trvdí, jsem ateista a proto žiju pouze podle sebe, myslím, že se přecejen mýlí, když říká cosi ve smyslu: chovám se jen podle svých vlastních, vyšších pricipů morálních.  

Ale kde se v něm tyhle principy, které si přivlastňuje, vzali? Sami od sebe? Stvoří si je někdo nezávisle od plenek sám?  A kdy? Jak? Ne. Tomu se usměju. Převzal je totiž od rodičů. A ti zase od svých rodičů. Od společnosti, založené na evropské, židovsko-křesťanské tradici, podle které den co den fungují a učí své děti. Ateistů, kteří si to uvědomují a připustí, není moc . Ignorantů a iluzionistů nepoměrně víc. Tyhle principy nejsou nic, o čem jsme jen četli nebo někde slyšeli. Vždyť proto nám také to, co je s nimi neslučitelné, může, a často vadí, na jiných náboženstvích.

Jsou a zůstanou hluboko v nás.

Reklama