Každý normální člověk, kterému zůstala hlava na krku, po přežití nějakého neštěstí, a války zvlášť, začne ihned napravovat škody a uvádět vše do původních kolejí. Tito, tehdy rozumní lidé, kroutili hlavami nad jejich vedením hospodářství. Zvláště po skončení x-letých "Plánů obnovy hospodářství", které se vyznačovali nepřesnými součty neexistujících čísel, se tradoval dobový vtípek: Jaký gramatický čas je slovo plánování? Odpověď zněla: Ztracený.
Nápodobně by se dalo stručně charakterizovat třeba i dnešní hospodaření zkolabovaných státních aerolinek a letiště, přičemž pokřivená hierarchie rozhodování, kdy nikdo za nic nenese odpovědnost a za odměnu odchází s naditou kapsou, je nám presentována za zcela standartní . Kulantně tomu říkají – neúspěch. Rozumějme: naslibovaní horáci žádní, zato pokladna prázdná a navrh dluhy alespoň na 10 let.
Dnes nejsme sice v pozici poválečného stavu, leč finanční krize má podobně zkázonosné důsledky a neobejde se bez ztrát na morálce, majetku i životech. Krize ještě neskončila a máme zpět důvěrně známý patologický jev, uvěřit lákavým nereálným nabídkám. Ve státním rozpočtu nezůstává kámen na kameni na dlouhá léta a přitom se slibuje další neexistující blahobyt, nebo alespoň přeloženě: postaráme se, aby vás nebolely ruce ani po krizi.
Pomohl by snad na klamavou reklamu politických stran také nějaký zákon?
Vždyť člověk, kterému zůstali alespoň zbytky zdravého rozumu si jen těžko představí stupidnější přístup. I kdyby byl, pane Paroubku a další, ČEZ státní stoprocentně.