Když jsem byla malá, sportovní disciplína Stání ve frontě na něco byla již plně vyvinuta. Stálo se všude. Vzpomínám na obdivuhodný výkon mé babičky, která tehdy vystála dvoudenní frontu před Bílou labutí na televizor. Vzala si dovolenou, děda už tou dobou postonával, ale dělal jí zapáleného zásobovače, zdravotní dozor a ještě stihl podávat zprávy o průběžných výsledcích putování bedýnek od výrobce k prodejci všem partajím v našem domě. V cíli se konečně dostala řada i na ně a oba, zcela vyčerpaně, dotáhli krabici domů. O tom, proč se tato disciplína čiperně vyvíjela i hluboko po válce, se dodnes dlouze spekuluje. Jedni tvrdí, že na vině byli imperialisté, jiní že komunisté. Třetí se pochopitelně dodnes směje.
Třetího pro mne momentálně představuje zdejší odbor Kultury, který veřejně v místních novinách vyzval své vážené občany k zakoupení vstupenek na cimrmanovské představení a to od pondělka. Infantilně jásám, beru telefon a ptám se na informace. Referent sděluje a jen tak mimochodem praví: "…ale vstupenky jsou bohužel už vyprodané". Tři dny před zahájením předprodeje.