Už týden si všechno představuju. Krásné počasí tak akorát. Toulání v slaměném klobouku voňavýma loukama, tak akorát. Les bez klíšťat s houbama tak akorát. Malinových lívanců a sušených bylinek, tak akorát. Blažených úsměvů taky akorát.
Čeho se mi chronicky nedostává, je prázdninové vznášení se vysoko a nad vším. S radostí i bez mne vždycky někdo a něco stahuje za nohu dolů. Paní, mamí, babí…paní, mamí, babí, zní současně nápěv domácky zlidovělé písničky.
Ale co když letos ano? Co když letos start úspěšně vyústí v let a já zoufale nevím jaké rekvizity si na vysněnou oblačně růžolící pauzu vlastně zabalit. Snad šaty z noční oblohy, slunečních paprsků nebo ranní rosy, klaunský nos, vzducholoď, křídla motýlí, Franze Kafku a brýle, zpěvník, buzolu, Golema?
Prázdný kufr stojí nevěřícně v koutě a čeká.